Můj život s háčkem, aneb jak to všechno začalo…

„Tvoříš, krásné věci, proč se tím neživíš?“

Tak tuhle větu slýchám často. Co všechno stojí za odpovědí? Strach, malé sebevědomí, nedůvěra v sebe sama, zodpovědnost vůči dceři?

Měla jsem dobrou práci, náročnou, ale s jakoukoliv tvorbou neměla nic společného. Pomáhala jsem, a to mě naplňovalo, ale přišlo vyhoření, deprese. Jen chodit do práce a domů mi přišlo jako nuda. Začala jsem kalkulovat se životem, když mi do cesty vstoupila Stáňa se svým školením. Rozhodla jsem se, že budu žít jinak, než jsem zvyklá…

Trochu historie

Háčkovat mě učila prababička a maminka, dneska mě jen mrzí, že jsem nebyla zrovna trpělivý žáček. Vzhledem k tomu, že se prababička narodila roku 1900 uměla háčkovat a plést nádherné věci. Ona sama se učila od své maminky, od které se u mě dochovaly krajkové čepičky pro novorozence. Používaly se ke křtu miminek.

Při pohledu na staré háčky je mi dnes naprosto jasné, proč mi prababička kladla na srdce, abych dávala pozor, kam a jak háček dávám.   

V té době nebyly takové možnosti jako dnes, že si vzory a rady, najdete na internetu, nebo zakoupíte v časopise. Za dlouhých zimních večerů (bez televize) si pletařky tvořily vzorkovníky. Byl to vlastně pletený pruh, kde si v několika řadách pletařka vymyslela vzorek a každý druh vzoru oddělila pár řadami jen z hladkých oček. 

Trochu vzpomínání

Jako malá si na vzorkovníky pamatuji, bohužel se nedochovaly. Co ještě mám od prababičky dodnes, jsou krásné háčkované i pletené dečky a ubrusy na stůl. Zažila jsem dobu, kdy se na vesnici takového háčkované ubrusy a záclony sušily a bělily na sluníčku vypnuté na dřevěném rámu, aby krásně držely tvar. 

Rukavičky na fotce jsou pletené a nosila je babička (její dcera) do tanečních někdy v roce 1940. 

Taky jsem zažila ještě dobu, kdy moje maminka párala a přeplétala staré svetry na nové. Sháněla vlnu, časopisy s pletením a šitím. Měla i takové poklady, jako Verenu a Burdy. Mimochodem firma Vlnap stále existuje a vyrábí vlnu. Klubíčka na obrázku jsou z osmdesátých let minulého století.

Doba temna

Proměna mých háčkovaných hadříků pro panenky, na vlastní svetr proběhla díky mamince a hodinám ručních prací již na základní škole. Naopak první pletené oblečky jsem vytvořila až v době rizikového těhotenství, tedy ve 22-ti letech.

Pak ale byla taky doba temna. Jak můj manžel, tak jeho rodina moje háčkování, pletení, nebo šití považovala jen za nicnedělání. Jako mladá rodina jsme neměli peněz nazbyt, takže z mého pohledu byla výhra, že umím moji malou princeznu krásně oblíknout.

Manželství skončilo rozvodem, ale háček mě bezpečně provedl i pubertou mojí dcery.

Trochu radosti na konec

Naopak mě překvapila reakce maminky mého přítele, která když mě viděla háčkovat, vždy říkala: „To je pracovitá žena, pořád něco dělá.“ Přitom já jsem se těšila na to, jak si večer v osm hodin vezmu k televizi háček, klubíčka a budu jen poslouchat, háčkovat a v klidu odpočívat.

Tvořit dárky pro rodinu, přátele je vlastně dvojí radost. Baví mě vymýšlení nových věcí, zkoušení a výzvy a také se samozřejmě těším na reakce obdarovaných.

Holky z mojí rodiny, bohužel nemají o tvoření háčkem, nebo jehlicemi zájem a můj sladký dvouletý vnouček to už nezachrání. Rozhodla jsem se, že alespoň něco z toho, co umím, zkusím předat dál.